Já ho tam fakt potkal, ne jednoho, ale hned dva současně ! Co potkal, mohl jsem si na ně i sáhnout, prostě další díl snového seriálu se odehrál na tom magickém místě u francouzského Le Mans. Bude to asi něco jako Lurdy, protože kdykoliv tam člověk strčí sosáček, hned mu naroste nová noha, nebo se stane nějaký podobný zázrak. Troufám si odhadnout, že i stará rezavá stovka by v těchto místech omládla novým lakem, interiérem, nebo alespoň pneumatikama, pokud by tam ovšem dojela.
No, ale abych to zase vzal nějak popořadě, musím vysvětlit, proč jsem se zase vydal do míst, odkud jsem před necelými třemi nedělemi odjel, a z této návštěvy se ještě zcela nevzpamatoval.
V dávných dobách, před mnoha a mnoha lety, žil byl Ivan, sovětsky chuligan. Ne, takhle taky ne. Prostě dřív, u klasického závodu 24 h Le Mans, bývalo zvykem, že si tam dávali dostaveníčko majitelé značek a typů závodních vozů, které se tohoto slavného závodu účastnily, a také přilehlé plochy bývaly vyhrazeny příznivcům určitých výrobců. Jenže příznivců, výrobců i pilotů, tím jak stárli a přicházeli stále noví neustále přibývalo, stejně tak jejich miláčků a také díky stále rostoucí popularitě tohoto podniku, spojené s nárůstem počtu účastníků, vznikla potřeba vytvořit podnik zcela nový, vyhrazený pouze veteránům . Premiéra těchto setkání se odehrála v roce 2002 s tím, že reprízy budou každý druhý rok. Akci pojmenovali Le Mans CLASSIC, a tím byla založena nová kapitola spojená s fantastickou podívanou na historická auta, jinak schovaná v různých muzeích a soukromých sbírkách.
Princip rozjížděk je stanoven tak, že auta rozdělená do šesti skupin podle roku výroby, počínaje rokem 1923 až do 1979 po nějakých šedesáti, sedmdesáti vozech se pravidelně, po zhruba hodinových intervalech střídají na dráze. Tato je otevřena celých dvacetčtyři hodin, takže každé vozidlo může absolvovat tři hodinové závody nebo rozjížďky, jejichž výsledky se sčítávají. Během každé jízdy se taky musí vystřídat piloti mezi sebou.
Letos bylo k závodu připuštěno nějakých třistašedesát automobilů. Pro nás Čechy byla nejatraktivnější skupina 2°, vypsaná pro ročník 1949 až 1956, kde se o návrat mezi světovou závodní špičku po padesáti šesti letech měla pokusit posádka Egidy / Gajdoš na nádherně zrenovované Škodě 1101 Sport. Tato Škodovka se slavného závodu účastnila v jediném vystoupení roku 1950, kdy musela po čtrnácti hodinách, pro technickou závadu na motoru, odstoupit z velmi pěkně rozjetého závodu. Ve své třídě byli v té době na vedoucí pozici. Důvodem poruchy a následného odstoupení byl prasklý zajišťovací kroužek pístního čepu, součástka tak za deset halířů. No, to je prostě osud. Za volantem se tehdy střídali Václav Bobek st. a Jaroslav Netušil.
Osud si i tentokrát trochu s naší posádkou zašpásoval s tím výsledkem, že bylo potřeba kompletně vyměnit řidiče. Kolečka se tak na poslední chvíli ujala dvojice Miroslav Krejsa s Miroslavem Svobodou a vytvořila tak v přilehlém kempu malé království princů Miroslavů. Majitel škodovky pan Jan Egidy se spokojil s rolí jakéhosi nehrajícího kapitána, a chod teamu zajišťoval z povzdálí, pouze manažersky.
Do zaváděcího kola se startovalo populárním způsobem, který dostal jméno po tomto závodě, a jehož atraktivita spočívá v tom, že jezdci stojí na opačné straně závodní dráhy než jejich vozy, a na pokyn startéra se teprve k vozům rozbíhají. Pro některé archivní piloty bylo pak následující pěchování za ty roky nabytých kilogramů do kokpitů jejich miláčků už samo o sobě dostatečným sportovním výkonem. Moc pěkný pohled. Auta většinou řídí jejich majitelé a obojí spojuje mnohdy i společný rok výroby. Hlavně neztratit glanc a nezapomínat na své jemné francouzské vychování.
Na sledování rozjížďky se Škodovkou v hlavní roli jsme se indiánským pochodem, no spíš jako Zátopek v Helsinkách, přesunuli do zatáček Esses, odkud je na dráhu hezký výhled a dá se odtud i docela dobře fotit. Když se nám skoro podařilo vrátit plíce na své místo, chumel pestrobarevných autíček začal sjíždět od oblouku Dunlop k nám. Talbot, Jaguar, Austin Healey, Porsche, Ferrari, Aston Martin, kde je, kde je, netrpělivě vyhlížíme naši bílou favoritku. Konečně, asi v polovině startovního pole, jakoby poskakujíc kolem bezmála šestilitrového Cadillacu s váhou určitě hodně převyšující dvě tuny, vypadali jako Spejbl s Hurvínkem na výletě. Asi po čtyřech průjezdech jsme se s klidným srdcem, že jako všechno je OK, vydali na průzkum vnitřní části okruhu, kde měly jednotlivé skupiny vozů jakési oddělené prostory, pro servis a parkování mezi jízdami.
Jako první jsme si vybrali ohrádku nejstarší, to znamená auta od roku výroby 1923 do 1939. V tomto období byly nejpopulárnější značky Bentley, Alfa Romeo a Bugatti, a mě vůbec v tu chvíli nenapadlo, že se za chvíli stane ten avizovaný zázrak. Ráno jsem se oholil jen tak hala bala, a na nepoddajné zbytky vlasů narazil zaprášenou hučku s logem škodovky. Kdybych tušil, co se stane,navštívil bych lázně a nějakého proslulého vizážistu. V první části, kde jsem si představoval svého oblíbence Tazia Nuvolariho, jak ve své kanárkově žluté kombinéze prohání přítomné Alfy v bojích se soupeři na mnohem silnějších strojích, byl ještě vcelku klid, ale po vstupu do druhé části se to stalo. Když jsem se po průchodu zúženým prostorem rozhlížel, odkud že další prohlídku začít, upoutala mě ve střední části charakteristická maska chladiče, ovšem tentokrát nezvykle připláclá k zemi. Párkrát jsem zamrkal, jestli se mně to jako nezdá, a začal se poroučet do stavu po vykouření záhonku konopí, včetně gumové hadice na zalívání. Supersport všech supersportů, atomová elektrárna v plechovce, a nevím kolik ještě různých názvů se užívá v palcových titulcích všech světových médií popisující toto rozporuplné monstrum na kolech. Tisíc koní, šestnáct válců, osm litrů, čtyři turba, čtyři sta v hodině a jeden milion Euro. BUGATT EB 16.4. VEYRON - tak jak ho člověk stvořil. Amen.
Rozepisovat se o něm, nebo o pocitech, které mě provázely nemá asi valný smysl. Jen mě docvaklo, proč je právě tady nejvhodnější prostor k jeho prezentaci. Typové označení VEYRON pochází totiž ze jména posledního vítěze závodu 24 heures du Mans na voze BUGATTI, Pierre Veyrona. Ať žije.
Co potom? Až na to, že jsem zase viděl úžasnou hromadu aut všech možných i nemožných modifikací a roků výroby, že Škodovka i přes drobné technické potíže dojela na fantastickém patnáctém místě ve třídě, že další VEYRON jsme potkali na cestě po opuštění uzavřeného parkoviště, že jsem si pohladil legendární PORSCHE 917, celkem asi nic. No, ale na druhou stranu toho bylo docela dost, aby to naráz vstřebala jedna přihřátá česká makovice, takže příště určitě v Le Mans CLASSIC 2008 zase NASHLEDANOU.
Jura Beneš