Konečně! Tak konečně při čtvrté návštěvě tohoto skvělého světového podniku jsme se dokázali dostat na proslulou Parades Pilotes do centra Le Mans na náměstí Jakobínů, která nám stále a tolik let unikala. No, spíš nám trvalo, než jsme sebrali odvahu a odhodlali se objevit nějaký smysluplný způsob dopravy z okruhu do centra, o kterém jsme ale už tolikrát slyšeli, a nesnažili se neustále, naivně a zcela bezúspěšně protlačovat náš mikrobus totálně ucpanými ulicemi.
Abych ale zase začal pěkně popořádku, musím vzpomenout standardní zmatky a chaos při chystání výpravy, hledání seznamu věcí nezbytných k výletu, který jsme loni pracně vytvářeli, ale teď ho ne a ne najít, a kompletování posádky. Jako už tradičně byl největší neznámou konečný počet účastníků. V jedné chvíli to dokonce vypadalo, že budem muset objednávat nefalšovaný autobus, ale v posledním týdnu před odjezdem se náš tým vykrystalizoval ve zdravé jadérko o pěti členech, plus jedno doprovodné vozidlo z Uherského Hradiště.
Cesta proběhla bez zaznamenáníhodných událostí, snad jen to množství ředkviček, skřoupaných po cestě, jsem měl trošku omezit, protože ještě druhý den ráno moje, jimi zcela zdevastované chuťové pohárky, odmítaly rozeznávat i jen sebemenší rozdíly mezi solí a cukrem a rozžvýkaný, včera ještě docela pikantní lovečák, svou chutí připomínal řádně vylouhované drtiny vhodné k výrobě dřevotřískových desek. Ještě jedna, taky už celkem tradiční podívaná nás postihla asi patnáct kilometrů před Prahou kolem půl šesté ráno, a to dost hnusně roztřískaná Oktávka zasažená dodávkou přímo do pravého boku tak, že se oboje pravé dveře bezmála dotýkaly vnitřní stranou řadící páky. Co tam ti borci vyváděli, je nám doteď záhadou. Hnusný zážitek, nicméně fakt, že zbývajících dvanáctset kiláků po západní Evropě už jsme opět nic podobného neviděli, nutí určitě k zamyšlení o vyježděnosti a celkovému přístupu k chování na silnici u našich šofců.
Po několika bezpečnostních přestávkách nutných k čurání, papání, bumbání a jiným kratochvílím, jsme dorazili tradičně večer kolem sedmé do blízkosti Le Mans. Návštěvu centra i pozdravení segniory Belghetti jsme letos vynechali a plni optimizmu mazali přímo do kempu Beause Jour, kde jsme vloni tak hezky kempovali. Domina u vchodu nám ovšem zamávala před nosem svým pěstěným ukazováčkem a kulometná palba slovíček no, no, no, nikoho nenechala na pochybách, že i letos budeme zkoušet nové varianty průniku do kempu. Ještě k nám měla docela dlouhý proslov o správném postupu při získávání jakési žluté cedulky, jenže naše naprostá neznalost francouzštiny proměnila její jistě poučnou přednášku v bohapusté házení perel sviním. Kývali jsme hlavama jako houpací koně a na závěr se zmohli pouze na překotná slova díků, i když jsme vůbec netušili, za co vlastně děkujeme. Možná za to, že už přestala, nebo že nás nenechala pro výstrahu zbičovat na veřejném místě. Merci madame. Každopádně jsme se vysmekli z jejího zajetí a vydali se kroužit po přilehlých prostorách a hledat způsob nabytí vstupenek a oprávnění k vjezdu do libovolného kempu. Jediné slovíčko, které nám utkvělo v paměti bylo něco jako Au, Ou, nebo A, jenomže i toto se stalo zcela nepoužitelným, když po naší interpretaci oslovení pořadatelé kroutili nevěřícně hlavama jako před tím. Dnes už si přesně nevzpomínám, která kombinace zoufale seskládaných slovíček přivedla naši výpravu před CITY EXHIBITION CENTRE, ale faktem zůstává, že toto místo se ukázalo jako jediné správné k příchodu na okruh. Nedostali jsme cedulku žlutou, ale za bratrských 80,-E modrou, s nám dobře známým nápisem MAISON BLANCHE. Když jsme po pár minutách zjistili, že se jedná, podle našeho názoru, o jedno z nejprestižnějších míst ke kempování, naše nadšení nebralo konce. Kemp Maison Blanche leží v areálu závodiště, snad sto metrů od dráhy a bývá natřískaný anglickými fanoušky vlastnícími rozličné skvosty automobilové historie. Toto tvrzení se nám potvrdilo záhy po zaparkování, když kolem nás probublal nádherně modrý FORD GT 40 a naproti přes uličku si to trůnil legendární JAGUAR E TYPE. Konečně máme hned zpočátku místečko, ze kterého nás jen tak někdo nevystrnadí. S touto myšlenkou a úsměvem na rtech jsme se pomalu začali rozkoukávat po okolí a nasávat důvěrně známé pachy blízkého závodního okruhu, na kterém právě probíhaly tradiční noční kvalifikace.
Za sousedy jsme měli partičku asi pěti mladíků z Anglie, se kterými se na výlet do Francie vydala i tři děvčata. Tato skupinka byla pozoruhodná zejména tím, že se celý víkend v pravidelných intervalech opíjela třídecovými pivy téměř do němoty, kdy potom jejich tábořiště vždycky vypadalo jako po řádění hurikánu Katrina. Koberec vypitých i nedopitých lahváčů, mezi tím špinavé nádobí, dřevěné uhlí, polámaný kempový nábytek a krevety na špejlích dávaly tušit, jak asi vypadají pravé Lukulské hody, made in England. Pak že mají angláni fádní kuchyni. Jejich asi šedesátiletý soused z druhé strany, který kempoval ve své dodávce, nám sice vždy omluvně vysvětloval, že toto není typicky britské chování, ale my věděli své.
V pátek ráno mířily naše kroky již tradičně na projížďku po trati, zejména do míst proslulé restaurace v polovině rovinky Hunaudieres. Naši mladí seděli v otevřených bočních dveřích Transportéru, jako příslušníci americké námořní pěchoty ve vrtulníku Bell při prozkoumávání džungle a na klínech připravené nabité vodní samopaly na obranu proti rozdováděným fanouškům lemujícím legendární místa. Už, už to vypadalo, že výlet proběhne bez velkých incidentů, a že naše zastrašovací metoda odkoukaná od Ramba bude slavit úspěch, jenže přesně v té chvíli se o Červovu hlavu roztříštila minimálně kilová vodní koule, zbaběle vržená z třetí řady, a to ještě holkou, která jako by z oka vypadla punčochaté Pipi. Rozstříknutá voda nás všechny vytrhla ze snění o mírovém průběhu naší mise a náš Transporter se rázem změnil v bojové vozidlo. Neříkám, že všichni zasažení našimi zbraněmi dostali svou dávku zaslouženě, ale i tyto vodní bitvy patří neodmyslitelně k průběhu závodního víkendu nedaleko Le Mans, a tak se určitě nikdo necítil příliš pohoršeně.
Po návratu do kempu proběhnul oběd a následně jsme se vydali na prohlídku boxů, které bývají v pátek otevřeny pro veřejnost od desíti ráno do osmi do večera. Před boxy Charouzova Racing systému jsem si vybavil večerní vzpomínání jednoho Francouze u kelímku veltlínu z Čejkovic na první vystoupení Tomáše Engeho v Le Mans, tenkrát ještě na Ferrari. Díval se prý za obloukem Dunlop ve sjezdu k zatáčkám Esses a u všech gétéček vždy několikrát zablikala brzdová světla, jen u Engeho nic. Tomas Enge no brake, Tomas Enge full gas, full gas. Very good driver. Řekli jsme mu, že u nás v Česku takhle jezdíme všichni, ale nevím, jestli nám věřil, nebo jen přikyvoval ze slušnosti, abychom mu ještě nalili.
Protože jsme prohlídku boxů měli za sebou poměrně rychle, rozdělili jsme se na několik skupin. Část si chtěla ještě ve větších detailech prohlídnout a vyfotit závodní vozy, ve valné většině bez všeskrývajících kapotáží, část se vydala do muzea a zbývající skupinka Táni a mně vyrazila do města objevit cestu hromadnou dopravou do centra. Někde jsem slyšel, že tam jezdí autobus od hlavní brány, takže tady logicky začalo naše pátrání dotazem u hlídače přilehlého parkoviště. Nebudu tady znovu trapně opakovat, že francouzsky umím říct pouze bonžůr a mersí a od včerejšího večera jsem se od výše vzpomínaného Francouze ještě naučil správně vyslovovat název proslulé rovinky inadiér , ale ta akce se moc jinak nazvat nedá. Toto divadýlko jsme absolvovali ještě asi třikrát, než jsme se ocitli na typické autobusové zastávce, ležící asi pětset metrů napravo od hlavní brány, plné evidentně motoristických fanoušků olepených převážně dánskýma vlajkama. Autobus přijel asi za pět minut a my se nalodili na jeho palubu s pocitem spousty volného času pro zkoumání tajů městské hromadné dopravy v Le Mans. Dánové se chovali tak suverénně, že jsme ani na vteřinu nezapochybovali o tom, že nás dovedou k vysněnému cíli. V jednu chvíli jsme sice začali spekulovat o tom, jestli nejedeme náhodou nějakým vyhlídkovým spojem kolem celého města, ale záhy, asi po hodině kličkování snad po všech okrajových čtvrtích, začali Dánové nervózně posedávat a za okny se objevilo nádraží. Většina cestujících, včetně nás, vystoupila a vydala se po kolejích do mírného kopce k centru, na náměstí Jakobínů, kde se tradiční Parades Pilotes odehrává. Postupně v nás sílilo přesvědčení, že jsme na správné cestě k dosažení nového úspěchu v objevování dalších příslušenství k proslulému závodu.
Ulice v centru slavnostně vyzdobené, všude plno květin a vlajek všech zúčastněných států, včetně té naší české. Docela fajn pocit. Dále pak vedl přilehlými ulicemi okruh, vytvořený ze železných zábran, lemovaný tisíci fanoušků i obyvatel města, kterým bude slavnostní průvod s jezdci jednotlivých týmů nasedaných v historických otevřených vozech defilovat. Paráda oficiálně začíná v šest hodin a spočívá v tom, že jezdci jednotlivých týmů nasednou do připravených veteránů, vyjedou na rampu uprostřed náměstí, kde je komentátor postupně představuje přihlížející veřejnosti, včetně vysokých představitelů politického i motoristického života, sedících na tribunách v blízkosti rampy, a pak všichni postupně odjíždí do špalíru v ulicích. Vystoupení na náměstí a následně taky průvod bývá prokládán skupinami mažoretek a množstvím dalších uměleckých uskupení, čímž se z toho stává docela pěkný karneval. Dokonce byla přítomná i nějaká dechovka z Česka, jen si už nevybavím její název, ani město ze kterého byla. Ještě než začnou týmy nasedat do připravených vozů, jsou shromážděny v ohraničeném prostoru pod katedrálou Svatého Juliena, takže přihlížející mají možnost zahlédnout na vlastní oči opravdu nevídané množství těch nejslavnějších jezdců v poměrně vysoké koncentraci. Letos se mimo jiné účastnilo rekordních osm pilotů formule jedna. Nečekali jsme až do úplného konce, protože poslední autobus odjíždí od nádraží krátce po osmé, ale úderem sedmé jsme se vydali na zpáteční cestu autobusem k okruhu.
V kempu jsme lehce povečeřeli a pak vyrazili na již tradiční návštěvu českých traťáků k Arnage, kde jsme mimo jiné opět vyměnili teplající Starobrno z našich zásob za výtečně vychlazené z jejich ledničky. Pár jsme jich taky na důkaz přátelství nalili do hlavy, čímž se naše sebevědomí, trochu potlačené cestováním po městě, vrátilo na svou obvyklou úroveň. Po skončení audience a následném setmění se naše skupinka vydala na zpáteční cestu do kempu, kde jsme hodlali pokračovat v bohulibých diskusích o autech a jejich příslušenství, jenže místo toho jsme naše včerejší anglo/francouzské hosty pracně a dlouho do noci učili vyslovovat slůvko kelímek. Zvlášť francouzský dialekt zněl našim uším velmi příjemně.
V sobotu ráno v devět byl odstartován Warm up pro účastníky letošního závodu a po něm hodinový závod historiků skupiny C, ze kterého jsem byl jako milovník Wanklova motoru nejvíc zvědavý na MAZDU 757 s jeho třírotorovým exemplářem. Vypadala docela zachovale, jen ten vrchní byl nějakej divnej. Asi se chtěl, místo pořádného vymetení sazí z výfukového potrubí a podráždění ušních bubínků přítomných diváků, jen tak prohodit, nebo jsem nezvolil nejvhodnější místo ke sledování. V Maison Blanche se spíš dojíždí na brzdy, které jsou jak známo docela bezhlučné a do šikan Ford se taky nevrhá na plný plyn. Příště budu muset zajít na cílovou rovinku. Zamáčknul jsem slzu a věnoval svou pozornost fialovobílým Jaguárům Silk Cut, Mercedesu C9 v úpravě Sauber a v neposlední řadě hromadě Porschí 962. Moc hezká podívaná.
Závod skončil krátce před polednem a my začali pomalu uvažovat o tom, které místo vybereme k pozorování příjezdu vozů z prvních pár okruhů po ostrém startu do sedmdesátého šestého ročníku slavné čtyřiadvacetihodinovky. Nakonec, po loňském úspěchu zvítězila zatáčka PORSCHE, mimo jiné také proto, že jsou docela z dálky vidět přijíždějící auta a taky se tato tribuna dá považovat za hraniční bod diváckého sektoru. Vypravili jsme se proto do těch míst asi o hodinu dřív, abychom obsadili ještě nějaké slušné místo a mohli se přesvědčit na vlastní oči, jak si borci udrží pozice vybojované v kvalifikacích. Zvláště šesté místo naší LOLY s motorem Aston Martin, nás příjemně hřálo u srdce a my mohli být zase chvilku pyšní na to, že jsme Češi. Krátce před třetí za doprovodu SAFETY CARu se stádo nadržených koní uvězněných v motorech závodních vozů a držených ještě na uzdě jejich piloty protáhlo kolem nás, aby úderem třetí a po rozsvícení zelených semaforů pod řídící věží, vyrazilo k velmi dlouhému a únavnému boji o sekundy, na této legendární 13629 metrů dlouhé trati, průměrnou rychlostí přesahující 230 km/h, kde ti nejlepší najedou za dvacetčtyři hodin víc jak pět tisíc kilometrů.
Je odstartováno! Vrtulník provázející celé startovní pole nám z dálky signalizuje, kde asi se celá smečka divokých šelem vypuštěných z arény právě pohybuje, a my si v duchu mumláme světoznámá místa. Oblouk Dunlop, Esses, Tertre Rouge, Hunaudieres, Mulsane, Indianapolis, Arnage a už je máme tady. První tři Peugeoty, dvě Audi a s nimi česká LOLA, kterou pronásleduje poslední z dieselů, červenostříbrná AUDI startovní číslo jedna. Bombastický pocit a husí kůže i na jazyku. S vedoucí sedmičkou ještě drží krok japonský DOME JUDD S102 startovního čísla 11 a pak už následují PESCAROLA, ORECY, PORSCHE RS Spyder a pestrá směsice gétéček v čele s CORVETTAMA a ASTONY MARTIN, z nichž ty tovární jsou vyvedeny v barvách ropného gigantu GULF. Hned se mně vybavila slavná věta Steve Mc Qeena o tom, že Život je závod, a to ostatní před i po, je jen čekání.
Po nějaké době, kdy se mně začalo zdát, že se situace stabilizovala, jsem se odebral do kempu na pozdní lehký oběd a nabrání sil před večerním putováním kolem trati směrem k další hraniční metě, tentokráte k legendární zatáčce Tertre Rouge. Po pár soustech makrobiotického chalupářského guláše jsem však málem polknul lžíci, a to právě v okamžiku, kdy od trati přiběhl Libor a s očima navrch hlavy vydával nesrozumitelné skřeky, ze kterých jsem rozuměl pouze slovům Charouz, kačírek, svodidla, v prdeli a kulhá do boxu. Ledová sprcha by určitě nevyvolala silnější reakci a hlavou se mně začaly bleskově míhat myšlenky. Jedeme domů, nejedeme domů, mám plakat, mám se ožrat, někoho zmlátíme ?! Co když ale bude silnější a dá na budku mně? Radši toho necháme a počkáme, jak to dopadne. Do cíle ještě zbývá spousta času a pokud nebude poškozeno nic zásadního, mechanici si s tím určitě poradí, nebo jsem v to aspoň doufal. Oprava trvala něco kolem čtyřiceti minut a tak se modrobílá LOLA vydala do večerní stíhací jízdy se ztrátou nějakých třinácti okruhů.
Pak už jen Lucifer míchal tím pekelným gulášem a mimo trošky vody v časných ranních hodinách a přeháněk v samém závěru pravidelně přidával i ostatní ingredience, jako prasklé pneumatiky, výlety do kačírku a podobné lahůdky. V neděli až teprve krátce před třetí vyplynulo na povrch, že Tom Kristensen se svou AUDI R10 TDI a dvěma stájovými kolegy Rinaldem Capellem a Allanem Mc Nishem, přelstili smečku Pažoutů a stanou na stupních nejvyšších. Populární Tom dokonce už po osmé. Závod opravdu napínavý až do samotného konce a naše, námi ostře sledovaná LOLA, po skvělé stíhací jízdě skončila na fantastickém devátém místě.
Po absolvování vyhlášení vítězů, které jsme shlédli z cílové rovinky, jsme se pomalu vydali po dráze do kempu, kde jsme poslední večer strávili relaxací a volnou diskusí na téma právě proběhnuvšího úžasného víkendu a výměnou různorodých zážitků. Tam jsme si také všichni svatosvatě slíbili, že se příští rok opět na okruhu v Sarthe sejdeme a to ještě se spoustou dalších kamarádů a kamarádek, které během roční přestávky seženeme. Le Mans jsme opouštěli v pondělí za svítání, někdy kolem páté hodiny ranní a do Brna jsme dorazili obligátně večer kolem deváté.
Jura Beneš